Jsem přesvědčený pravičák, ale už ustupují ze svých konzervativních zásad pod poznáním eurorealit. Jednou z nich je, že v Evropě není možné nechat někoho, kdo se o sebe odmítá postarat sám, umřít hladem. Ne, to možné není, ale je možné ho nechat žít tak, aby sice hlady nezemřel, ale jeho životní úroveň byla podstatně (!!) nižší než má pracující i v té nejméně honorovaném zaměstnání.

Druhým motivem k ochotě diskutovat o něčem ještě nedávno pro mne nepředstavitelném tématu "Jednotném minimálním příjmu (něco jiného než minimální mzda, či existenční minimum, coby sociální dávky), je neuvěřitelně rozbujelý státní aparát sociální služby státu, kdy náklady na něj vynaložené "sežerou" 30% rozpočtu na tuto službu.

P.S. Nemusíme mít strach, že pak budeme mít samé průměrné " lajny z HC Olomouc" a žádného Jágra. K tomu, aby se stal někdo Jágrem ve výzkumu, inovacích, architektuře, či novým Baťou, nejsou u většiny "Jágrů" primárním(!) motivem peníze. To si myslí jen ti, kdo nemají uvažování Jágra a Bati.

Před dvěma lety jsem se snažil vyvolat diskusi (pouze mezi přáteli) na toto téma a byl jsem označen za utopistického levičáka.

S pocitem satisfakce čekám na výsledky testu v Holandsku a snad i Finsku. Koncept, na první pohled pobuřující, naznačuje zajímavá východiska, viz. článek.

Je neuvěřitelné, jak mnoho času je třeba, aby se o podobných zajímavých tématech začalo jen seriózně diskutovat.

Pro mě nejzajímavější na celé věci je paradox výsledku dotazníku - proč to celé nebude fungovat.

Asi jen 2% dotázaných uvedlo, že by přestalo pracovat. Zbytek by třeba pracoval méně, nebo třeba v jiném oboru atd. Základní příjem však prý nelze zavést, protože kolem 40%(jestli si dobře pomatuji) spoluobčanů by přestalo pracovat a společnost by skolabovala.

Tento neuvěřitelný paradox důvěry v sebe a podezřívání ostatních prostě stojí za ověrení a experiment.

Současně podle mne ukazuje jak nedostatek vzájemné nedůvěry ve společnosti brzdí její progresivní vývoj.